Vzor mužnosti – 3. část

Fandom: Gakuen Heaven

Přístupnost: Od 12-15 let (zmiňuje se sex)

Pár: Omi Shichijou/?

Shrnutí: Do Prahy na konferenci přijíždí mladý zahraniční vědec, skvělý ve svém oboru, ale poněkud plachý při jednání se ženami. Podaří se jeho pražskému kolegovi z něj udělat „pravého chlapa“?

Prohlášení: Tato povídka nebyla sepsána za účelem zisku. Jsou v ní využity postavy a události, které jsou duševním vlastnictvím tvůrců hry na PC a Playstation, anime, mangy, CD dramat a divadelního muzikálu Gakuen Heaven.

Poznámka: Pokud vám Josef H. třeba někoho připomíná, pak vězte, že podobnost není čistě náhodná. :o)

Napsáno pro Mardom k narozeninám

Následující den byl již tím posledním a Josef chápal, že nesmí propást svou příležitost, aby Shichijouovi napravil hlavu a vyléčil jak jeho mylné přesvědčení o ženách, tak i jeho nebezpečnou závislost na manželce. Štěstí mu přálo, jeden z přednášejících nečekaně odpadl. Bohužel se jeho přednáška měla odehrát krátce po poledni, což sice dávalo v mezidobí tři hodiny volného času, ale Josefovi se to moc nehodilo. Vynaložil tedy všechen svůj um a nakonec přesvědčil organizátory i posledního z přednášejících na programu, aby si to s nepřítomným vyměnil a mohli tedy konferenci ukončit o tři hodiny dříve. Nebesa tedy zjevně byla také Shichijouově záchraně nakloněna!

Programátor sám o to však nejevil žádný zájem. Naopak, vyhlížel rozespale, leč vysoce spokojeně, ba hédonisticky, a se smíchem děkoval šokovanému Josefovi za nápad na večerní výlet.

„Máte tu pod Pražským hradem krásné zahrady,“ liboval si. „Plné rozkošných skrytých zákoutí… Sex pod širým nebem krásně zvedá adrenalin! A potom jsme skončili v nějakém lesoparku, jmenovalo se to myslím Cibulka, tam měli moc hezké altánky. Obzvlášť jeden altánek, ten jsme poznali zvláště dobře… Ještě se mi z toho třesou nohy. Ale ten noční vzduch dělá divy, protože když jsme se pak vrátili na pokoj v hotelu, tak…“

„Třikrát za sebou? A s vlastní drahou polovičkou po osmi letech vztahu? A to čekáš, že ti to snad budu věřit?!“ odfrkl si Josef, který uměl vymýšlet onačejší historky, a hodnověrnější.

„Nevěř si, když nechceš, stejně je to pravda,“ zasmál se Shichijou. „Náramně jsme si to užili! A i když skoro nemůžu chodit, Kaoru taky ne – a ještě září štěstím! A tady si můžu odpočinout a nabrat zas síly na večer. Myslím, že na tuhle konferenci dlouho nezapomenu…“

Josef ho strategicky nechal, aby se uklidnil a byl pak odpoledne povolnější. Taky trochu litoval, že neměl šanci tajemnou Kaoru poznat, protože tušil, že tou nejpádnější odpovědí na programátorův nezdravý idealismus by bylo dokázat ji svést.

No a jestli zvládala takhle cvičit s vlastním manželem, pak by to s jiným mohlo být ještě divočejší a zajímavější. Upřímně řečeno, takové dračice bylo pro troubu jako Shichijou docela škoda, i kdyby vypadala jako pometlo, což nejspíš asi ano, protože programátor by se na víc stejně asi nezmohl. Leda že by si ho vzala pro peníze a prestiž – příjem musel mít nemalý a společenský a odborná pověst, která ho předcházela, by lichotila snad každé, které by v hlavě zůstala aspoň špetka rozumu. Což sice u ženy zdaleka nemuselo být pravidlem, ale přece jen tu byla jistá pravděpodobnost, že ano…

V každém případě by za jednorázovou akci určitě stála, už jen pro to dobrodružství a to, jak by to zničilo Shichijoua!

Respektive jeho bezbřehou stupidní víru v ženské pokolení.

Bohužel, Josef neznal ani ji, ani její adresu, takže neměl šanci to vyzkoušet. Zbýval mu tedy pouze programátor sám.

Při obědě se k němu přitočil s informací o tom, co zařídil.

„No to je báječné, aspoň budeme moci odjet dřív! Nebo se taky ještě jednou podívat na Cibulku. Za dne to tam může být jiné než v noci, ale stejně zajímavé,“ zasnil se cíl jeho usilovných snah toužebně.

„Hele, to si nech na potom!“ vyjel na něj Josef. „Ta tvá holubička zná původní rozvrh konference, ne? Takže tě bude čekat o tři hodiny později!“

„Pravda, musím hned zavolat,“ natáhl se Shichijou pro svůj mobil.

„Nikam nevolej!“ plácnul ho Josef. „Měj rozum, nech ji chvíli plavat a využij toho, že můžeš být sám, aniž tě ona bude kontrolovat!“

„Kaoru mě nekontroluje a já nemám potřebu podvádět, jako bych byl nějaké malé dítě!“ mračil se programátor. „A jak jsem už řekl, nemám o chvilkové známosti zájem!“

„Vždyť nemusíme jít za holkama,“ přesvědčoval ho Josef takticky. „Můžeme jít někam jen tak.“

„Ani do hospo-!“

„No já vím, dobře, dobře,“ konejšil ho Josef. „Tak co takhle na fotbal? Zrovna hraje Slávie se Spartou… Nemusíme tam ani být až do konce! Prostě jen zažít tu atmosféru! Nebo se můžeme na fotbal jen koukat v televizi u mě doma, klidně na zahraniční zápasy. A k tomu si klidně dej i to tvoje kakao... Komu vůbec fandíš?“

„Nikomu,“ pokrčil programátor rameny. „Fotbal mě nezajímá.“

„Ale to musí! Jinak nejseš žádnej chlap!“

„Proboha, dáš už s tím pokoj?“ protočil Shichijou panenky. „Já si svou mužnost dokazovat nepotřebuju! A když už, dělám to úplně jiným způsobem,“ blesklo mu raráškovsky v očích.

„Ve vlastní ložnici, co?“ kouknul na něj Josef znechuceně.

„Ne nutně. Třeba ta Cibulka…“

„Já prostě nepochopím, co můžeš mít na pořád stejném sexu? Jak to, že tě to nenudí?“ škaredil se Josef.

„No kdyby byl pořád stejný, nudilo by mě to, ale to bych byl sakra mizerný milenec,“ opáčil programátor škodolibě. „A v mé ložnici – ani nikde jinde, kde se miluju - nuda nemá místo!“

„Samochvála smrdí.“

„Proto mě taky chválívá Kaoru. Radost poslouchat.“

„Chlubile… Možná je to tak, ale stejně, jak to, že ti nevadí spát pořád s tím samým člověkem?“

„Mému otci to taky nikdy nevadilo a ani mé matce. A Kaoru mě taky za nikoho vyměnit neplánuje, aspoň to tvrdí. Proč by mi vadilo to, co já osobně považuju za to pro sebe nejúžasnější na světě?“

„I nejlepší jídlo se časem přejí,“ namítl Josef skepticky.

„Záleží, jak si ho připravíš, kamaráde. Navíc, to platí i o jídle. Věděl jsi, že Japonci každý den, někdy dvakrát, jedí polévku miso? V různých variantách, ale základ je vždycky úplně stejný – miso pasta. Jedí tu polévku denně celý život, dobrovolně, a milují ji. Tak trochu závislost, ale zdravá a moc dobrá. No a moje miso pasta je Kaoru a má miso polévka náš sex, pokaždé trochu jiný, ale vždycky výtečný… Protože má dobrého kuchaře! A tomu zase říkám ukázka mužnosti já,“ uzavřel hrdě.

„Vážně? A to spolu zkoušíte opravdu všechno?“ napadlo Josefa, jak mu vzít vítr z plachet.

„Ano, někdy až bohužel – Kaoru miluje experimentování.“

„Copak, nutí tě dělat něco, co nechceš?“ zpozorněl Josef.

„Ne tak úplně, jenom… Kaoru má zkrátka masochistické sklony. Jen trochu, naštěstí, ale dost, aby to bylo náročné pro nás oba. Miluje svazování, hraní si na přepadení a tak. To celkem není problém, ale touží zkoušet i horký vosk a takové věci. Takže já musím neustále dbát na bezpečnost, aby se nic nestalo.“

„Aha, zajímavé… Takže jste už zkoušeli i anální sex?“ dostal se Josef k meritu věci.

„Bezpočtukrát! A na všechny možné způsoby. Kaoru to miluje. Hlavně tedy vsedě. To jako že na mě nasedne a…“

„No páni, to je divoška!“ zamžily se Josefovi oči závistí.

A hned dospěl k názoru, že Kaoru musí být buď ošklivá jako noc nebo nějak retardovaná, protože která normální ženská by tohle se sebou nechala dělat? A ještě někým jako je Shichijou? Ale možná, že je to statistická výjimka a skutečně má ráda anální sex. Pokud je masochistka, proč ne? Ovšem to ještě neznamená, že snáší i jiné techniky.

„A kouří?“

„Ne,“ Josef se zaradoval, že našel její slabinu, „nikotin Kaoru absolutně nesnáší, já ostatně taky. A proč se teď ptáš? Kvůli líbání? Kaoru líbá naprosto božsky!“ Josefovo mínění o programátorovi, předtím o něco zvýšené, zas rapidně kleslo.

„Myslel jsem, zda ti dělá orální sex,“ vysvětlil trpělivě.

„Aha, tak se tomu taky říká? Docela trefné… Samozřejmě, orální sex děláme taky.“

„Děláte? Ne jen ona tobě? Co jsi to sakra za chlapa, že se k tomuhle necháš donutit?“

„A co ty za člověka, když chceš po druhém, aby ti dělal něco, co mu odmítáš oplatit?“ vypěnil Shichijou.

„Ženské by mělo stačit, že se mužský namáhá ji při sexu uspokojovat! Orál by měl být její výraz vděčnosti za to, že s ní ten chlap vůbec je!“

„Pepo, víš, že já se nedivím tomu, že jsi rozvedený?“ poznamenal programátor zcela nelogicky – zjevně na něm soužití s Kaoru nechávalo těžké následky, pokud je tedy nezpůsobila již mateřská péče.

„Kaoru tě opustí, a brzy, uvidíš sám,“ prorokoval mu Josef temně. „Hned jak jí dojde, že existují i lepší volby než jsi ty. Podle mého ji k tobě táhnou jedině tvé peníze a prestiž!“

Shichijou byl smeten záchvatem smíchu.

Když zas byl schopen slova, dostal ze sebe: „Jestli ničím jiným, tak TADY jsem si jistý, že se mýlíš – Kaoru pochází z aristokratické rodiny Saionji, proslulé bohatstvím a mocí. Může si najít mnohem lepší, neskonale lepší partie než jsem já!“

„Tak proč s tebou tedy je?“ žasl Josef.

„To se ptám už celé roky. Kaoru tvrdí, že proto, že mě miluje. Zatím jsem jiné vysvětlení nenašel, tak by to i mohla být pravda,“ culil se programátor.

„No vidíš, tak už proto bys se sebou měl něco dělat,“ kul Josef žhavé železo okamžitě. „Čím víc budeš vypadat mužně, tím víc tě bude milovat a neopustí tě. A proto se potřebuješ věnovat mužným sportům, které budou podporovat tvou maskulinitu. A ne pěstovat kytičky a vařit marmelády jako nějaká ženská!“

„Já nepěstuju květiny, ale ovocné stromy. Květinám v zahradě se věnují naši zahradníci nebo je kupuju v květinářství,“ upřesňoval Shichijou metodicky.

„Pro mě za mě. Ale sportovat bys měl! Dělat něco pro zdraví, zvedat si dopamin a testosteron. Zahrádku a marmelády nech tomu svému srdíčku!“

„Kaoru zahrádkaření i vaření nesnáší. Popravdě řečeno, Kaoru a jakákoliv náročnější manuální činnost nejdou dohromady.“

„Líná jako veš, co?“ zaradoval se Josef.

„Vůbec ne, jen preferuje jinou činnost. Například literaturu.“

„Jasně, prostě nedokáže cokoliv vytvořit!“

„To není pravda – mimo jiné skládá verše.“

„Myslel jsem něco užitečnýho!“

„Taky dělá design, jen sobě pro radost a někdy pro své přátele. Navrhuje šaty a dokonce i zařízení interiérů.“

„Ženský hračičky!“ prskal Josef.

„A překládá z cizích jazyků.“

„Fajn, necháme toho,“ vzdal se Josef raději. „Kaoru není důležitá, jde o tebe. Ty se sebou potřebuješ něco dělat!“

„Nějak tu potřebu necítím,“ pokrčil programátor rameny.

„To na věci nic nemění! Musíš si nějak cvičit tělo!“

„Já cvičím hlavně v posteli,“ mrknul na něj Shichijou rozpustile.

„To tě určitě hodně vytíží,“ kontroval Josef jedovatě.

„No, dvakrát třikrát denně, někdy i víckrát.“

„Já nemyslím jenom teď, ale průběžně!“

„Vždyť já taky mluvím o našem běžném životním stylu. Večer pro zdraví, ráno pro krásu a mezi tím občas čistě pro potěšení… Dobře, není to tak úplně každý den, někdy nemůžeme být spolu, ale jindy je to zas víckrát, tak se to vyrovná, a obecně to odpovídá. A ono to dá zabrat, když se tomu věnuje pořádná pozornost, to mi tedy věř,“ potřásl programátor hlavou. „Možná kdyby ses snažil taky tak, tvá žena by ti neutekla…“

„Neštvi mě! Neutekla mi, to JÁ se rozvedl s ní, protože už jsem to s ní nemohl vydržet!“

„Aha, chápu. A máš už někoho jiného?“

„Nikoho nepotřebuju, vystačím si sám! A s pomocí známostí na jednu noc, aspoň se pak nemusím s nikým trápit! A nenavážej se do mě pořád, když mluvíme o tobě!“

„Jak myslíš,“ ustoupil se Shichijou.

„Potřebuješ mít vedle sexu i jinej pohyb! Zvlášť když holduješ sladkýmu kakau a těm tvejm dortíčkům! Za chvíli budeš jako bečka!“

„Ale zatím nejsem, co?“ vyhrnul si programátor nenápadně košili a odhalil tak břicho překvapivě štíhlejší než Josefovo. „Povídám ti, že můj mozek potřebuje kalorie. A navíc se u nás ve Francii říká, že dobrý kohout netloustne.“

„Dobrej kohout má hejno slepic a ne jenom jednu!“ sykl Josef.

„Když je ta jedna pořádně náročná a akční, tak nahradí hodně velké hejno,“ oponoval Shichijou přesvědčeně. „A procvičí tě určitě víc než nějaké dívání na fotbal – co je na něm vlastně za fyzickou aktivitu? Snad ta cesta na stadion a povzbuzování? To při sexu vydám energie víc!“

„Během pěti minut pochybuju!“ nedal se Josef.

„Jistě. Ale během půl hodiny určitě a během dvou hodin je to úplně o něčem jiném,“ ušklíbl se Shichijou znalecky. „Pod dvacet minut já jdu jen ve stavu akutní časové nouze a to si pak vždycky náležitě vynahradím.“

„Kdybys nekecal!“

„Nekecám.  Kaoru miluje sex a já přiznám se taky. A výdrž já mám obrovskou. Nechci se chválit, ale ještě nikdy se mi nestalo, díky Bohu za to, abych skončil předčasně… Takže já si nemám na co stěžovat a Kaoru taky ne.“

„Možná. Ale i tak si potřebuješ zvyšovat sebevědomí a testosteron – a to můžeš jedině při pořádně mužné zábavě! Jako je právě ten fotbal!“

„Nic ve zlém, Pepo, ale já si testosteron zvyšuju celkem obstojně v práci.“

„Jenže potřebuješ taky nějakej koníček!“

„Ale pro mě je koníček má práce! Ji miluju, zatímco fotbal a další sporty mě prostě nebaví! Nebudu se přece nutit do něčeho, co mi nic neříká, jen abych odpovídal nějakým předsudkům nebo normě!“

„Ale potřebuješ taky zažívat pocity soutěžení a vítězství, třeba jen přeneseně jako divák, když už ne přímo!“

„Jenže já ho zažívám! A to přímo! A téměř denně! Slyšel jsi někdy něco o hackerech? Přirození nepřátelé oficiálních programátorů, proti kterým bojujeme ze všech sil. A já mám jednoho takříkajíc osobního – spolužák ze studií, který je zatraceně dobrý a nenávidí mě, protože jsem mu prý přebral jeho lásku. Není to pravda, mimochodem, prostě jsem byl vybrán a on odmítnut, ale to nevadí. Rozhodně pro mě představuje neustálého soupeře a zajímavou výzvu. A možnost, jak moci být opravdu tvrdý a drsný, aniž bych to musel používat na ty, které mám rád. V jistém smyslu jsem rytířem, bránící svůj hrad, svou pravdu a svou lásku. Není to doslova ideál mužnosti?“

„Poněkud zastaralej, nemyslíš?“ ucedil Josef pohrdavě.

„Nemyslím. Mně to hluboce oslovuje a naprosto uspokojuje. Mým štěstím je sloužit, pečovat a chránit. A milovat. Nevnucuju to nikomu, ale taky si to nenechám nikým vzít, takže promiň, Pepo, ale nepřesvědčíš mě. Za to, že skončíme o tři hodiny dřív, jsem ti vděčný, ale s tebou je strávit rozhodně nehodlám, to se nezlob.“

„Jestli dneska hned odjucháš za svou drahou polovičkou, ačkoliv nemusíš, tak u mě nejseš žádnej chlap!“ zařval Josef vztekle nahlas, až se po něm okolní obědvající překvapeně ohlédli.

„To, jestli jsem nebo nejsem U TEBE chlap, to mě skutečně netrápí,“ odtušil Shichijiou usměvavě a vyklouznul z bufetu.

A pak si zákeřně přesednul na jiné místo, navíc ještě záludně na obklopené ostatními, takže na něj Josef už nemohl mluvit a ani si nemohl sednout vedle něj. Přesto však neztrácel naději a byl rozhodnut ho odchytit, jakmile konference skončí. Jen doufal, že se programátor znovu nevytratí ven předčasně, jako to udělal včera, proto z něj raději ani oko nespustil.

Naštěstí poslední (původně předposlední) přednáška byla opravdu zajímavá a Shichijou ji zaujatě sledoval, několikrát měl vysoce informované připomínky a prostě choval se tak, že skýtal velmi příjemnou podívanou. Josefovo srdce přímo bolelo při pomyšlení, jaký by z něj byl nádherný „macho“, jen kdyby si dal aspoň trošku říct a malinko spolupracoval!

***

Když proběhlo oficiální rozloučení, Josef hned vystartoval za svou kořistí, mířící zjevně okamžitě neomylně ke květinářství. Než však programátor stačil dojít k přechodu, zastavila u chodníku jen kousíček od Josefa pronajatá luxusní limuzína. Šofér vyskočil, přeběhl k zadním dveřím a s hlubokou úklonou otevřel dveře. Vystoupila okouzlující dáma něco přes dvacet, ve velmi elegantním a očividně velmi drahém kalhotovém kostýmku a stejně skvostných sandálech (ačkoliv lodičky by se k tomu hodily o dost víc), nahoře sice plochá jako deska, k Josefově velké lítosti, ale jinak esence všech jeho představ o ženské kráse: dlouhé štíhlé nohy, velmi útlý pas, malý pevný zadek  a nádherné plavé vlasy sahající až pod něj. V harmonické tváři krásně vykrojené smyslné rty, klasický nos a úžasné velké smaragdově zelené oči. Vtělená sexuální bohyně!

Hrdé, sebevědomé držení těla však neomylně prozrazovalo feministku, což bylo trochu nepříjemné, ale zase mnohem větší zábava při svádění a pak odhození.

Josef k smrti rád lámal srdce takovýhle namyšlených potvor a dával jim vědět, kde je jejich místo!

A tak nechal Shichijoua, beztak ztracený případ, jeho žalostnému osudu (ostatně, programátor se také zastavil a užasle zíral na ten zázrak přírody) a sám vyrazil na nadějný lov. Nahrálo mu i to, že šofér limuzíny poté, co zákaznici pomohl vystoupit a opět zavřel dveře, zatím opět nasedl a odjel, takže žena zůstala sama a bez ochrany. Pokud tedy samozřejmě předtím vůbec nějakou měla.

Josef dosprintoval těsně k ní a pak ji vší silou plácnul přes zadek, děkuje v duchu nebesům, že je v Čechách a ne třeba v USA, kde by takové chování bylo trestné. Ne ovšem dlouho. Protože „bohyně“ se otočila na patě a vrazila mu bez mrknutí oka takovou facku, že druhou chytil o chodník.

Rozzuřeně vyskočil a s výkřikem: „Ty jedna pitomá frigidní feministická krávo!“ jí chtěl na místě své ponížení mnohonásobně oplatit.

Ačkoliv ho ale od ní dělila jen vcelku nepatrná vzdálenost, najednou zjistil, že se mezi nimi nějakým záhadným způsobem ocitl Shichijou – vypadalo to, že fyzičku měl oproti všem předpokladům skutečně slušnou – chytil ho za límec, smýknutím ho postavil, avšak nepouštěl a ječel: „Co si to dovoluješ, ty hulváte?! Kdo ti dal právo se takhle chovat, barbare jeden?! Kdo si vlastně myslíš, že jsi?!“

Skutečně z něj šel strach. Josef byl úplně perplex, protože takhle ho ještě nikdy neviděl a nikdy by ho ani nenapadlo, že ho tak někdy uvidí. Pak se sevření náhle povolilo a byl tvrdě hozen na dlažbu, přičemž si vyrazil dech. Krátce zvažoval možnost útěku, cítil se však natolik otřesen, že toho prostě nebyl schopen. Programátor se ostatně nevzdálil nikam daleko, jen k ležící ženě, které galantně pomohl vstát. Zřejmě se jeho rytířství vztahovalo i na pomoc dámám v nesnázích. A snad by tahle fantastická kráska mohla nahradit i jeho nebezpečnou závislost na té jeho Kaoru, kdo ví… 

„Kaoru, jsi v pořádku, lásko moje? Nestalo se ti nic, miláčku?“ neopomněl se Shichijou krátce ujistit starostlivým tónem, ale jakmile obdržel pozitivní ujištění, že je tomu tak, vrátil se a pokračoval v cloumání Josefem. „Okamžitě se koukej omluvit, hrubiáne!“ poručil mu nekompromisně, stále se třesa vzteky.

Josef si teprve teď uvědomil, že na prstě zelenoočky, dívající se na programátora s oddaným obdivem, se skví naprosto stejný zlatý prsten s křížky, vířícími spirálkami a jmény Omi a Kaoru…

„To je tvoje žena?“ vyjelo z něj šokovaně při představě, že se právě snažil svést Shichijouovu manželku – a že je to taková krasavice.

„Ne, to je můj muž!“ informoval ho programátor stále velice emotivně. „Můj manžel Kaoru Saionji! A už proto nemůže být feministka, ježto není ženského pohlaví!“ Kaoru na zlomek vteřiny bezostyšně rozepnul pásek u kalhot, aby jasně ukázal, že je tomu tak, a hned se zase zakryl. „A zaručeně není frigidní, to mi tedy můžeš věřit!“ vmetl mu ještě do tváře, než ho konečně pustil, aby se připojil k čekajícímu androgynnímu stvoření, které na něj stále dívalo bezmezně zbožňujícím pohledem a hned se do něj zavěsilo.

„Promiň, miláčku, nechal jsem se unést, omlouvám se,“ políbil mu ruku něžně.

„Vůbec není za co, můj drahý, naopak – byl jsi úžasný!“ ozval se Kaoru překvapivě hlubokým, téměř kovově znějícím hlasem. „Málem se mi z tebe podlomila kolena! Ne že by se to nestávalo často, ale na ulici to tak běžné nebývá… Ach Omi, ty jsi tak šíleně sexy! Já tě tolik, TOLIK miluju!“ vinul se k Shichijouovi a zdálo se, že to myslí skutečně smrtelně vážně.

„Ale poklade, co tady děláš tak brzy? Skončili jsme dřív a já jsem tě chtěl překvapit a přijet nečekaně za tebou, ale ty jsi mě zase předstihl! Copak jsi věděl, že konference už skončila?“

„Přirozeně že ano!“ smál se Kaoru. „Zavolal jsem během oběda organizátorům, kdy přesně skončíte, protože se mi po tobě už stýskalo a napadlo mě, že na té Cibulce to včera nebylo špatné a že bychom se tam mohli zajet podívat i za světla… Taky jsem tě hodlal překvapit! A povedlo se mi to, viď!“ radoval se. „S tím incidentem se netrap, nic to nebylo – naopak, jsem tvým zásahem naprosto okouzlen! Bohové, ty umíš být tak neuvěřitelně mužný! A zatraceně přitažlivý!“ za řeči došli k Shichijouovu vozu. „Myslel jsem, že to vydržím na Cibulku, ale co teď změnit plány a krátce zapadnout do nejbližšího hotelu - a tu Cibulku si nechat až na potom?“ zaslechl Josef ještě, než za nimi zapadly dveře a auto s nimi zmizelo v dálce…